V dnešní době se velmi často setkáváme s budovami, které jsou zakryté tzv. plochou střechou. Tento fenomén je klasickým znakem městské zástavby obsahující panelové domy, obchodní domy a centra, haly aj., ovšem během posledních několika uplynulých dekád se ploché střechy začaly objevovat i na rodinných domech. Plochá střecha představuje tedy dnes již běžný stavební prvek jak městské, tak i venkovské zástavby. 

Střecha je svrchní část stavby, která brání průniku vody do nižší obytných částí domu. K tomuto účelu musí být také přizpůsoben povrch střechy, který má být nejen schopen bránit prostupu vody do objektu, ale zároveň musí odolávat síle povětrnostních vlivů (sluneční záření, vítr, kroupy, mráz…). Tento fakt se může zdát evidentní, zejména pokud vezmeme v potaz klasické „sedlové“ střechy. Sedlové střech pokryté pálenými či betonovými taškami jsou schopny po desítky let odolávat téměř veškerým povětrnostním podmínkám. Velmi obdobné výsledky mají i jiné krytiny používané na sedlových střechách, jako jsou trapézové plechy, polykarbonáty či dnes již nepoužívaný eternit. V případě sedlových střech tedy dochází k renovacím krytiny spíše zřídka, jelikož se vyplatí tolika lety opotřebenou krtinu spíše vyměnit než renovovat. Jiná situace nastává u střech plochých, kde se setkáváme s úplně jinými druhy materiálů, které se k uzavření povrchu střech před vodou používají. U těchto materiálů je životnost často omezena a potřeba renovací je zde oproti sedlovým střechám mnohem častější.

Sedlová střecha

I když k renovaci sedlových střech moc často nedochází, pár možností opravy zde existuje. Hlavním rozdílem mezi plochou střechou a střechou sedlovou je sklon střechy, který je zásadním faktorem pro materiál, jenž může být použit pro její finální povrch. Sklon sedlové střechy se v optimu pohybuje kolem 35°, proto není mnoho možností, jak povrch zkvalitnit a renovovat. Nejčastěji se používají probarvené pastovité samovýztužné akrylátové disperze. Mají velmi dlouhou životnost a vysokou odolnost vůči UV záření, ředěným kyselinám, alkalickým roztokům, rozmrazovacím solím, odletujícím jiskrám a sálavému teplu. Světlé barvy snižují tepelné zatížení celkové plochy střechy, jakož i místností pod ní, protože odráží až 70 % slunečního záření.

Plochá střecha

Sklon ploché střechy má optimálně kolem 5°. Při takto nízkém sklonu není možné použít dříve zmíněné krytiny, jelikož by se na střeše při tomto sklonu pod krytinu snadno dostal vítr a střecha by dost pravděpodobně při silnějším větru uletěla. Z tohoto a mnoha jiných důvodů se na uzavření povrchu plochých střech používají jiné materiály připomínající strukturou spíše hydroizolační materiál než krytinu jako takovou. Z tohoto důvodu se v následujícím textu budeme bavit o pokrytí ploché střechy jako o hydroizolaci.

Pro hydroizolaci ploché střechy lze použít mnoho odlišných materiálů asfaltovými pásy počínaje a polyuretanovými nátěry konče. Kromě hydroizolační schopnosti je u plochých střech požadována i jistá míra paropropustnosti a odrazivost slunečního záření. Na paropropustnost je kladen důraz zejména v případě, že je pod hydroizolační vrstvou umístěn izolant. Pokud není hydroizolační materiál paropropustný, tak se izolant nemůže zbavovat vlhkosti, která se do něj může dostat jak z venku (praskliny v hydroizolaci, netěsnosti hydroizolace kolem komínu, hromosvodu či antény, atd.), tak zevnitř, a to v případě, že izolant není oddělen od nosné konstrukce parotěsnou folií. Se vzrůstající vlhkostí se zvyšuje tepelná vodivost materiálu a tím pádem ztrácí izolant své schopnosti. Kromě toho se stává izolant i nebezpečným, jelikož se zvyšující vlhkostí se dramaticky zvyšuje jeho hmotnost. Odrazivost materiálu je dalším důležitým parametrem hydroizolace ploché střechy. U materiálů, které pohlcují velké množství slunečního záření, dochází v letních dnech k přehřívání, což následně vede k nadměrnému ohřívání místností umístěných pod střechou a to zejména, pokud není střecha objektu dostatečně tepelně izolována. Kromě nevítaného ohřívání má vysoká jímavost slunečního záření za následek ztrátu elasticity, která se brzy projeví degradací materiálu, čímž se naruší povrch střechy a do objektu začíná pronikat voda. Voda pronikající do objektu může způsobit mnoho škod včetně již zmíněné degradace izolačního materiálu.

Jaké materiály se tedy používají a jaké jsou nové možnosti?

Asfaltové pásy

Mezi zatím nejvíce oblíbené materiály pro hydroizolaci plochých střech patří asfaltové pásy. Tento způsob hydroizolace plochých střech přišel se vznikem plochých střech jako takových. Z pohledu hydroizolace střechy představují asfaltové pásy dostačující řešení, které spolehlivě zabrání prostupu vody do objektu. I přes to se jejich použití pro ploché střechy v posledních letech stále více omezuje a dnes jsou aplikovány spíše raritně. Důvodů k jejich ústupu je hned několik. Hlavním důvodem je černá barva asfaltu, která, jak již bylo zmíněno, pohlcuje silné množství slunečního záření, což spouští celou kaskádu problémů (od přehřívání střechy až po poměrně rychlou degradaci materiálu). Další nevýhodou asfaltového pásu je manipulace. Těžké role asfaltu se musí v průběhu aplikace neustále ohřívat, aby došlo k jejich uchycení k podkladu. Zde opět může docházet k problémům, kdy například pás nebyl při aplikaci dostatečně zahřátý, a tudíž se nepřichytil k podkladu a došlo k jeho následnému odloupnutí. Další problémem asfaltové hydroizolace jsou atiky a střešní konstrukce (komín, ventilace, hromosvod atd.). Všechna tato místa jsou častým zdrojem problémů plochých střech, protože je lze pouze velice obtížně hydroizolovat bez netěsností, kterými může prostupovat voda. Kromě netěsností jsou tato místa, stejně jako švy mezi jednotlivými pásy, více náchylná k odlepování, čímž vzniká stejný problém.

Fólie

Alternativu k asfaltovým pásům v dnešní době představují folie na bázi polymerů vinylchloridů (PVC), olefinů (FPO,TPO), izobutylenů (PIB) či na bázi pryží. Tyto folie nabízí oproti asfaltovým pásům hned několik výhod. Jednou z nich je manipulace s materiálem, kdy odpadá tahání těžkých asfaltových pásů. Výhodou je i mnohem nižší teplota, při které se fólie „lepí“ k podkladu. Kromě praktických důvodů má použití fólie na ploché střechy i několik technických předností. Hlavní předností je barva fólie, která se většinou pohybuje od bílé po mnoho odstínů šedé. Tyto barvy pohlcují mnohem méně slunečního záření, takže dochází k menšímu ohřívání povrchu střechy než v případě asfaltového pásu. Nevýhodou těchto materiálů zůstávají problémy se švy a střešními konstrukcemi, kde stále může docházet k odlupování hydroizolačních pásů či vzniku netěsností. Další praktické i technické aspekty použití střešních fólií se již liší v závislosti na druhu fólie. PVC fólie představují technologicky starší typ střešní fólie, který se objevil na trhu jako jeden z prvních. Výhodou tohoto materiálu je poměrně snadná manipulace i cenová dostupnost. Nevýhodou tohoto materiálu je naopak zkrácená životnost, která je způsobena snížením odolnosti vůči slunečnímu záření. To způsobuje odpařování organických rozpouštědel, které jsou ve fólii obsažena. Ztrátou rozpouštědel fólie tvrdne a stává se méně elastickou. Na PVC fólie působí negativně také UV záření (součást slunečního světla), které degraduje chemickou strukturu polymeru, čímž dochází k jeho rozpadu. Vyšší odolnost v tomto ohledu nabízí FPO a TPO fólie, které neobsahují organická rozpouštědla a mají vyšší UV rezistenci. Tyto fólie vykazují vyšší životnost v povětrnostních podmínkách než jejich předchůdce z PVC. Nevýhodou těchto fólií je na druhou stranu jejich cena a složitější pokládka. Další nevýhodou je pak i horší paropropustnost, takže je použití FPO nebo TPO podmíněno přítomností parotěsné fólie ve střešní konstrukci.

Použití plastových fólií není dokonalé, ale stále svojí kvalitou mnohonásobně převyšuje asfaltový pás. Jejich nevýhodou je pouze to, že pokládka se stále provádí skrze lepení pásů materiálu na povrch střechy.

Rozlévané “fólie”

Problém plastových fólií může být překonán pomocí technologické novinky v oblasti hydroizolace plochých střech, kterou představují rozlévané “fólie” založené na bázi polyuretanových či akrylátových pryskyřic.

Rozlévané pryskyřice obecně představují nový prvek ve stavebnictví, který se začal několik let dozadu objevovat na podlahách průmyslových hal, nemocnic či škol, jakožto bezešvý povrch s důrazem na praktičnost. Díky řadě výhod se použití těchto materiálů rozšířilo i do dalších částí budov včetně střech. Tyto pryskyřice představují pro hydroizolaci ploché střechy v současné době jednu z nejlepších variant. Hlavní předností těchto polymerů je vysoká odolnost vůči UV záření, což zaručuje velmi dlouhou životnost střešní hydroizolace. Zároveň jsou pryskyřice propustné pro vodní páry. Stejně jako u střešních fólií jsou pryskyřice dodávány nejčastěji v odstínech bílé nebo šedé barvy, a tudíž mají pouze minimální absorpci slunečního záření.

Oproti PVC fóliím má ovšem pryskyřice nulový obsah organických rozpouštědel. Pryskyřice se rozlévají ve formě kapaliny na vodní bázi, která na povrchu ztvrdne v reakci se vzdušnou vlhkostí. Při reakci z pryskyřice odchází voda (rozpouštědlo), čímž materiál tvrdne. Po vytvrdnutí už v pryskyřici není nic, co by z ní odcházelo a tím pádem si pryskyřice i po letech zachovává svoji elasticitu. Aplikace v kapalné fázi je nespornou výhodou pryskyřic oproti střešním fóliím či pásům, jelikož se aplikovaná kapalina rozlévá v jedné celistvé vrstvě bez švů a spojů mezi pásy, jak tomu bylo zvykem u předchozích typů hydroizolace. Navíc je přirozeně schopna dokonale obklopit veškeré záhyby či konstrukční prvky ve střeše, čímž se výrazně snižuje riziko zatékání vody do střechy skrze netěsnosti.

Penetrace

Při aplikaci pryskyřic je třeba dbát na použití správného penetračního nátěru, který je nezbytný pro přilnutí pryskyřice k podkladu. V současné době se na trhu objevuje již vícero typů penetračních nátěrů, které se rozdělují podle podkladu, na který se pryskyřice rozlévá. Další výhodou pryskyřic je totiž jejich univerzálnost k podkladnímu materiálu. Pryskyřice je možné s použitím vhodné penetrace aplikovat jak na betonový podklad, tak i na již hotovou asfaltovou či plastovou hydroizolační vrstvu, aniž by se nějak změnil jejich finální charakter. Tím pádem je možné pryskyřice použít na rekonstrukci starých střech bez nutnosti odstranit původní hydroizolační povrch či pouze na lokální opravy děr ve staré hydroizolaci.

Závěrem

Polyuretanové či akrylátové pryskyřice přináší poměrně revoluční způsob, jakým realizovat hydroizolaci ploché střechy. V textu výše bylo uvedeno několik zásadních problémů, se kterými se majitelé domů s plochou střechou často setkávají, zejména v případech, kdy má už střecha něco odžito. Všechny tyto problém jsou nejčastěji spojeny s nedokonalými technickými vlastnostmi materiálu, nižší odolností materiálu vůči povětrnostním vlivům či se špatným způsobem realizace.

V tomto článku jsou představeny dva zavedené způsoby hydroizolace plochých střech s jejich vlastnostmi a potížemi, které při jejich použití mohou nastat. Použití technologicky vyspělejších rozlévaných pryskyřic (rozlévané “fólie”) nabízí díky unikátním vlastnostem řadu výhod a může předcházet dříve zmíněným problémům. Nespornou výhodou je i jejich univerzalita k podkladnímu povrchu a snadná aplikace.

Tento článek je určen k popisu problémů s konvenčně používanými střešními hydroizolacemi. Není zaměřený na konkrétní materiály od konkrétních dodavatelů. Pro volbu správného řešení rekonstrukce nebo ochrany střechy doporučujeme kontaktovat odborníka či oslovit některého z distributorů.